Letiště Boží Dar
22.06.2011 17:48
V deset hodin večer 20. srpna 1968 přistály na ruzyňském letišti dvě mimořádná sovětská letadla AN - 24jedno z Moskvy, druhé ze Lvova. Moskevský speciál zůstává na letišti, aniž by z něj kdokoli vystoupil, druhý stroj odlétá poté, co vysadil pětadvacet civilistů, kteří po krátkém jednání s velitelem letky MV plk. Eliášem a náčelníkem oddělení pohraniční kontroly plk. Stachovským odjíždějí do města...
Těsně po půlnoci 21. srpna dosedají na letištní plochu další dvě letadla AN – 12. Nikdo je neohlásil, letiště je nepřijímalo. Jejich přistání zajišťovali ozbrojení muži z letadla, které tu od večera stálo. Z obou „antonovů“ vystupují vojenské výsadky se zbraněmi v rukou a začínají obsazovat letištní budovu a zajišťovat přistávací dráhy. Vzápětí na ně dosedá jedno dopravní velkoletadlo za druhým a z nich vyjíždějí tanky, automobily a transportéry s vojáky...
Tak probíhala vojenská letecká akce sovětských okupantů v Praze.
„Těsně po půlnoci 21. srpna jsem byl, spolu s dalšími asi deseti stroji, ve vzduchu. Měli jsme noční létání. Někde nad Táborem se ve sluchátkách ozvala výzva: „Zákaz létání – letouny v Čechách ihned přistát!“ Potvrdili jsme zprávu a vraceli se. Domnívali jsme se, že probíhá asi nějaký státně důležitý let, nebo se pohřešuje letoun. Asi po pěti minutách jsme s údivem vyslechli další rozkaz – nezvykle naléhavý hlas opakoval tutéž výzvu i pro letadla v prostoru Moravy a Slovenska. Po přistání v 1 hodinu 25 minut mě volali k telefonu. Všechna letiště dostala pokyn z Ministerstva národní obrany, že se zakazují veškeré vzlety, protože v Praze – Ruzyni a Brně – Tuřanech přistávají sovětská letadla. A přísný rozkaz nepoužívat zbraně. Aktivní pomoc však uchvatitelům poskytovat nemáme,“ vzpomíná na začátek tragických událostí ing. Josef Křena, plukovník v záloze, tehdy zástupce velitele vojenského letiště Boží Dar v Milovicích.
„Oznámil jsem znění rozkazu hlavním funkcionářům útvaru. V té chvíli byla letka akceschopná v několika minutách, ale rozkaz je rozkaz. Věřili jsme, že se vše vysvětlí, a tak jsme čekali...“ pokračuje pan Křena ve vyprávění.
„V 1.35 hodin jsme uslyšeli nad letištěm hluk leteckých motorů. Bezpečně poznáváme transportní AN-12, dopravní Il-18 a stíhací ochranu MIG-21. Letouny burácejí směrem na Prahu ve vzdálenostech 5 až 10 kilometrů za sebou. Zpátky se vracejí v proudu východně od našeho letiště. Letecký most vidíme v lokátorech. Jsme zmatení, máme slzy v očích. Nedovedeme si vysvětlit, co se vlastně děje. Vždyť nás okupují naši spojenci!“
Ve 2.40 hodin začalo kroužit několik letounů nad naším prostorem. Přistát však nemohly – veškeré světelné naváděcí zařízení jsme vypnuli a letiště se ponořilo do hluboké tmy. Kromě telefonického rozkazu, který nám doporučil nespolupracovat, nemáme žádné další instrukce. Netušili jsme ani, co se děje vedle v Milovicích a v táboře Mladá. Shromážděni v objektu letecké dispečerské služby posloucháme první kusé zprávy Československého rozhlasu a prohlášení ÚV KSČ.
Ve 4.20 hodin ohlásil strážný, že se blíží dva obrněné transportéry. Než se dostavil náčelník štábu k bráně, zmizely ve tmě. Za svítání slyšíme z dálky hukot pásových vozidel. V 6.26 hodin se na východní straně letiště objevily dva tanky. Jeden zastavil na konci letové dráhy, druhý rozrýval pásy pro nouzové přistávání. Takové ničení letové plochy už nesnesu. Vyjíždím služebním vozidlem po pustém letišti k tanku. Neustále mě sleduje tykadlo kanónu T-55. Tank bez výsostného označení se otáčí o devadesát stupňů a zaměřuje se na auto. Vystupuji a z hlavního poklopu vykukuje asi osmnáctiletý tankista. Pod namířeným kulometem s ním navazuji rozhovor. Mluvím česky – nic, německy – nic, voják se tváří sveřepě. Teprve když promluvím rusky, trochu zabírá. Požaduji, aby tank odjel z pásma nouzové plochy, která byla nedávno několikamilionovým nákladem opravena. Nereaguje. Ptám se, kdo je velitel. Oznamuje mi, že on: hodnost – seržant, jméno – Nikolajev. Podplukovník s četařem jednat nebude ani za cenu potupné kulky. Otáčím se, nasedám do vozu a odjíždím. Z druhého tanku vyskočily tři postavy a pomalu kráčejí přes celé letiště. Chlapi z technické hotovosti pod věží jsou odhodlaní se do nich pustit. Upozorňuji je na rozkaz velitele ozbrojených sil a připomínám: „Nevšímat – nevidět – ignorovat!“
V 6.40 hodin sedím u panelu řídícího létání. Vstupují tři tankisté. Dva mají na ramenou vintovky na bodák, prostřední, malý, podsaditý s knírkem, se představuje: „Stáršij lejtěnant Nikitin.“ Nevstávám, dívám se stranou, začíná být neklidný. Požaduje zákaz vzletu všech letadel, já na to, že nemáme létání plánováno. Odcházejí...
V 6.50 hodin vjíždějí na letiště další tanky a obrněné transportéry, výsadky samopalníků obsadily hangáry, stojánky letounů a pod hrozbou zbraní vyklidily letovou kontrolu. Sovětská strana věděla velmi dobře, jaké jsou naše bojové možnosti, a tomu také odpovídala síla úderu. Pětinásobná letecká převaha byla znásobena ještě tím, že naše výzbroj byla zastaralá. Nám dodávali leteckou techniku až druhé kategorie. Zatímco v NDR už létaly vícemístné nadzvukové stroje, tady jsme měli migy patnáctky, devatenáctky, případně jednadvacítky.“
Postupně přijížděly na obsazené letiště další jednotky včetně pozemních sledů k zabezpečení přijetí letounů. Pak začaly přistávat letouny MIG-21, vyzbrojené raketami na podvěsech. Zhruba padesát až šedesát letadel – celý letecký pluk. Vojáci obsadili stojánky a na druhé straně ranveje vybudovali rozsáhlý stanový tábor. Nalétávaly další dopravní letouny, které navážely vše potřebné, od potravin až po další zbraně. Velení letiště se ujal velitel pluku pplk. Dušankovskij.
„Aby nedocházelo ke konfliktům, dohodli jsme se s ním, že všechny problémy budou řešeny v trojici nevyšších velitelů osobně. To se nám osvědčilo i v dalším jednání, aby umožnili našim pilotům cvičné lety. Když první letadla startovala, filmovala je moskevská televize jako zprávu, že je v Československu normální situace,“ vypráví dál Josef Křena. „Pak samozřejmě přilétali další vysocí důstojníci včetně generála Pavlovského, velitele Střední skupiny vojsk. Když přiletěl náčelník našeho generálního štábu Rusov, byly problémy, protože TU-114 bylo tak velké letadlo, že z něj nemohli vystoupit – neměli jsme potřebné schody. Musela být přistavena Tatra 111 a na ni postaven žebřík.“
V září 1968 dostala Československá armáda rozkaz vyklidit na letišti Boží Dar pozice a přenechat ho Sovětům. „Byl to můj 3 301 let, když jsem přelétával do Pardubic,“ uzavírá své vzpomínky plk. Josef Křena.